RECENZE: Plakátovou tezovitost Hřebejkovy Učitelky zachraňují děti

Studie odvahy na totalitní půdě. Tak se dá popsat Učitelka, za niž si představitelka titulní role Zuzana Mauréry odnesla z karlovarského festivalu cenu pro nejlepší herečku.

Když režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský svůj film ve Varech představovali, na otázku, proč nadčasový příběh umístili do komunistické éry, odpověděli, že se v té době cítí bezpečně. Dá se to přeložit i jinak: posouvání postav na křivce od zbabělosti ke statečnosti je jednodušší, když se kategorie dobra a zla vymezí politicky.

Jenže právě v tom tkví potíž slovensko-českého díla mířícího nyní do kin, kterému přitom nelze upřít zajímavý nápad ani klasickou jednotu místa, času a děje. Jakmile zazní věta „Ta komunistická svině chce poslat buchty do Moskvy“, je zjevné, jak tvůrci svou moralitu rozparcelují. Rodiče, jež učitelka zneužívá prostřednictvím dětí, se před usměvavou tyrankou ponižují nejen kvůli budoucnosti svých potomků, což se děje přirozeně napříč epochami i režimy, nýbrž kvůli její kádrové moci. Nejenže má sestru v Moskvě, navíc je vdovou po vysokém důstojníkovi a předsedkyní komunistické organizace na škole. Vstříc jí vycházejí uzenáři, zelináři a vůbec dobře situovaní pragmatici, zatímco rebelii zkoušejí lidé na pomyslné černé listině dané doby.

Modelovou stavbu pro vyjevování charakterů poskytuje mimořádná rodičovská schůze; odtud pramení časté srovnávání Učitelky se strukturou proslulého soudního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů, rovněž původně určeného pro televizi. Ovšem jeho autor Reginald Rose dokonale pracuje s tajemstvím a překvapením, zatímco Jarchovského scénář se drží předem daného, průhledného schématu.

Maminka ho zradila

Zapadá do něj i titulní postava, jíž naštěstí Zuzana Mauréry, známá tvář slovenských seriálů, poskytuje půvabný odstín přesvědčení, že vlastně koná dobrodiní. U kadeřnice nebo za opravu pračky platí sdělením, z čeho bude zítra zkoušet; někdo jí chodí pro léky, někdo pro maso, kdo nemá co nabídnout či se vzpouzí, nesmí se divit, že jeho dítě propadá – leda by pomáhalo učitelce při úklidu bytu. A žena upřímně žasne: „Co je na tom špatného, že si pomáháme?“ Právě a pouze její role obsahuje tón ironické trapnosti v líčení jinak prostém humoru. Vrcholí vítáním nového žáka: „Maminka ho zradila, odešla na Západ, ale my ho neopustíme,“ naopak milostné výboje už jsou přepjaté.

Z kazatelské šablony vystupuje Učitelka vždy, když do hry vstoupí samy děti: malí zraňovaní vyděděnci přinášejí nejsilnější okamžiky. Tady se konečně bez politických ornamentů tříbí míra zdánlivě malé statečnosti, jež bývala pořádně velká, i obrysy oné hranice, za kterou už se nedá jít, jak ostatně ukázal Listopad – My jsme to snášeli, ale naše děti mlátit nebudete.

Učitelka

55 %

Slovensko / Česko, 2016

režie: Jan Hřebejk

Scénář: Petr Jarchovský

hrají: Peter Bebjak, Csongor Kassai, Martin Havelka, Éva Bandor, Zuzana Mauréry

Kinobox: 69 %

IMDb: 7.2

Bohužel právě závěrečná spojnice mezi 80. lety a havlovskou érou opět posílí plakátovou tezovitost filmu, na němž je navíc jasně vidět, že původně vznikal pro bratislavskou televizi. Z jeho komorní sevřenosti totiž ještě více ční dvě zrady Učitelky, proklamace a deklamace.

V dosavadní tvorbě tandemu má tedy novinka opět blíže k umělým konstrukcím morálních apelů typu Kawasakiho růže nežli k hořce úsměvné přirozenosti zážitků Šakalích let či Pupenda, které vycházely z předloh Petra Šabacha.